Všichni jsme hrdinové!

Poslední dny mi sahají energeticky velmi hluboko a tohle píšu, protože cítím velký vděk. Sama sobě.

Jsem z těch, co se opravdu ještě naplno neprobrali ze zimního spánku a výstava, kterou jsem měla v lednu mě vysosala na dno. Ukázala mi toho tolik!

Věděla jsem, že je třeba odpočívat, a že tomu budu věnovat celý únor, ale vlastně jsem to dosud nedělala vůbec naplno. Tak to přišlo dnes. Tělo mi ukazuje balanc mezi potřebou nemoci k tomu, abych skutečně ulehla a mojí ochotou to udělat i bez toho. Ukázalo se mi to poslední týdny už párkrát a já si vždy dokázala říct: „ne, nepotřebuji nemoc, děkuji“ a ona opravdu vždy odešla. I dnes to tak je, i když se přišla ukázat už více důsledně. Jsem teď v posteli a je mi krásně. Plakala bych dojetím. Změna – pláču dojetím. Zase jsem to udělala. Zase jsem si vybrala sama sebe.

Utíkat do nemoci byla velkou část života moje strategie. Měla jsem pak tu kýženou pozornost a možnost odpočívat bez pocitu viny, že nic nedělám. Tehdy jsem to ještě jinak neuměla a ani nevěděla, jak to celé je. Leden byl opravdu náročný – už od října😊. Únor také dost solidně atakuje moji ochotu být skutečně pravdivá ve svém životě, když k tomu vedu své klienty a někdy jsou ty situace nelehké a útočí do mých největších slabin. Jak když se ptá: „Tak co, už si ustojíš to, co ty uvnitř cítíš, nebo se znovu necháš zviklat druhým a jeho limitem/postojem? Ustojíš si svoji pravdu i venku, i když to jde na dřeň?“
Má to svoji náročnost, ale taky přináší velkou sílu. Cítím teď obrovský vděk sama sobě za to, že tu pořád jsem v takové otevřenosti a zranitelnosti, kterou ty poslední měsíce opravdu velmi zkouší. Moje osobnost v tom už chvílemi sotva zvládala dýchat a bylo vážně úzko, ale každý další den jsem si vybrala sebe a nepodlehla tlaku zvenčí, ani tomu svému zevnitř.

Vím, že v tomhle nejsem sama. Vím, že je vás takových kolem spoustu a píšu to tu i pro to, aby skrze to mohlo přijít i uznání pro každého z vás sám za sebe.

Stojí nás to mnohdy velkou bolest a slzy. Každý další den nevíme, co bude dál. Co přijde. Jestli to ustojíme. Co vše bude ještě třeba pustit a jestli to skvělé na tom zatratíme, nebo přijmeme. Jak to zvládneme snoubit s realitou hmoty a placením složenek. Jak v tom celém bude udržitelná naše energie a obava, jestli když takhle budu pokračovat dál, nezůstanu úplně sám. Ta potřeba o tom mluvit a zároveň vědomí, že je opravdu jen málo uší, které skutečně cítí to, co říkáš, a to jediné může pomoci. Ta potřeba být ve své samotě a zároveň strach z odloučení a chuť sdílet, na níž je tak omezená kapacita. Obdivuji vás všechny, kteří do toho ještě máte rodiny a děti!

Cítím velký vděk za každý kousek cesty. Za každou křižovatku, kdy si každý den volím i přes všechny ty výzvy sama sebe i za cenu toho, že něco, po čem jsem velmi toužila tím ohrožuji a může to celé spadnout a odejít. Pracovat při tom s vědomím toho, že přijímám, že to není na mě. Že to, co skutečně má, to zůstane a jsou věci, které sice velmi cítím jako pro sebe důležité a potřebné, ale mají mě minout – a to bolí. Přijímání toho, že každý den můžu žít to, co si uvnitř sebe přeji a dovolit si to, i když si často připadám jako někdo úplně mimo, a to především při setkání s většinovou realitou tohoto světa. Někdy se s otevřenou pusou nestačím divit. Za těch x let, co tímhle jdu jsem zjistila, že tohle rozhodně není pro sraby!

Cítím teď velké uznání pro nás všechny, kdo tím vším stále jdeme a každý další rok si říkáme, že už to snad ani nemůže jít víc a ono se po pár měsících, týdnech a někdy i jen dnech ukáže, že rozhodně jde. Neřkuli, že někdy stačí i jen minuta času a přijde moment, kdy jsou věci zase jinak😊.

Cítím velkou pokoru ke všem, kteří v tom všem něco vybudovali a s tou obrovskou nejistotou stále drží vlajku vztyčenou a jdou, i když třeba ze stovek fanoušků se postupně staly spíš desítky, protože někdy ti, kdo už nechtějí jít dál prostě nepokračují – a mají na to plné právo! Nebo naopak publikum roste a ty máš za úkol i v tomto ustát sám sebe.

Jsou pro mě hrdinové všichni ti, kdo tvoří semináře a dělají různé terapie, workshopy a setkání nebo cokoliv svého v ryzosti a skutečně sami ze sebe. Všichni ti, kdo v tom podnikají a na začátku každého měsíce opravdu neví, jak to tenhle měsíc bude a jestli každý další den je ten, kdy pokračují, nebo končí.

Mám velké uznání vůči každému z nás, kdo zůstáváme na svojí cestě, i když jak z vlastní zkušenosti vím, není vystlána okvětními lístky a naši ryzost skutečně testuje. Také cítím velkou vděčnost vůči všem, kdo s námi zůstávají, protože i je samotné to dost vystavuje všemu, co si nesou uvnitř!

Jsem za tu cestu, ale také velmi vděčná. Sama jsem to za poslední měsíce málem párkrát položila a sama v sobě se toho všeho vzdala. Obrazů, terapií, života, který cítím, že mám žít. Ale nikdy mě to nenechalo. Jen se po mě chtělo se toho všeho znovu pustit, aby i v tomto mohla proudit svoboda.

Ty otázky nejistoty – tak kde jsou všichni ti klienti, když ta zpětná vazba na moji práci je tak skvělá? Proč mě to testuje tak do morku, že nevím, jestli tenhle měsíc zase všechno zaplatím? A proč, když pak přijde pracovní nabídka, která to vše umí snadno finančně vyřešit nejsem schopna ji přijmout, protože vidím, že to by bylo místo řešení spíš jen můj osobní trest? Ach!

A pod tím vším náročným začíná vykukovat radost a hrdost sama na sebe. Ochota mít to sama pro sebe i v tom všem náročném hezký.

Páni, tímhle jsem prošla. Tohle jsem zvládla a až na velkou únavu bez větších šrámů na duši i na těle.

A tak teď opravdu a hrdě z celého svého já říkám, že jsme borci a děkuju za každého jednoho z nás, co tu vlajku neseme. Taky za všechny další lidičky, kteří se k nám přidávají a s důvěrou se na nás obrací. Ti v mém klientském rybníčku se jsou v poslední době velmi schopni postavit sami za sebe i před velkými autoritami systému a sami v sobě vítězí, i když to někdy znamená odejít. Vybírají si sami sebe, učí se to ustát a radují se z toho, jak moc pro sebe začínají být důležití. Děkuji za každého, kdo začíná svoji cestu kráčet více ve své pravdě a všechny nás tím obohacuje.

„Člověče, to je radost tohle vidět! Proto jsem toho do tebe vložil tolik. Proto jsem tě stvořil. Proto jsem mnohdy neustoupil ani o píď, abys ty tohle sám v sobě viděl! Proto tě tolik lidí opustilo a dokázalo zradit. Proto jsi neodešel a zůstával i tam, kde si tě nevážili, abys teď tohle sám v sobě viděl. Děkuji ti člověče. Děkuji. I já teď vidím, že je dobře, že jsem v tebe věřil.“

Shora to řeknou stejně vždycky nejlíp, tak už teď nemám co dodat. Jenom to, že pro mě jsme všichni hrdinové!