Protože je mě MOC!

Moc mluvím, moc se projevuju. Moc se směju. Jindy jsem zase až moc zasmušilá a zbytečně moc se neusmívám. Zbytečně moc se některými věcmi trápím a v některých jsem tedy lehkomyslná zas až moc!

Jsem moc silná žena. Taky jsem ale citlivá-až moc. Jsem moc otevřená a jdu moc přímo. Pak se zas až o moc věcech nechci bavit. Někdy hýřím až moc energií a jindy jsem zas moc stažená v sobě.

Moc to prožívám. Moc se věcmi zaobírám. Jdu moc do hloubky. Moc rozebírám a pak mám moc velkou potřebu sdílet-a to si často zakazuju, protože co kdyby to bylo zase moc? Moc si o sobě myslím, nebo se naopak moc ponižuju. Měla bych víc sdílet, ale toho textu zas používám až moc.

Je mě všude moc! Ale zas „Leni, jsme moc rádi, že jsi tu, přinášíš toho opravdu moc.“

„Víš, ty tvoje terapie, jsou moc silné – není to až moc?!“ „Ale teda je moc super, že mi během chvilinky umíš pomoct od něčeho, co mi dávalo dlouho zabrat fakt moc!“

V tom, aby se jeden zvenc a mě už to nebaví.

Už mě nebaví se neustále tlumit a snažit se být tak, abych byla přijatelná a v daný moment nebyla pro někoho moc.

Nebaví mě přicházet v životě o lidi, protože „Léňo, ty jsi na mě moc“. Nebaví mě pocit méněcennosti, protože bych se měla vejít někam, kde byste mě možná chtěli. Nebaví mě ten nesoulad v tom, když se snažím být tak akorát pro všechny a ono to prostě stejně nejde! Nebaví mě ta snaha dělat věci správně, protože tohle mě opravdu v životě blokuje moc. Nebaví mě nebýt ta akurátní a snáze přijatelná, protože ono se to asi opravdu snáze přijímá, když toho není moc. A mě to někdy trápí-moc!

Nebaví mě ten strach ukázat se muži celá ve všech svých pocitech, protože co když toho na něj bude moc. A tak to dělám, ale co když odejde a rozhodne se, že tohle už je moc.

Nebaví mě mé vlastní odsuzování a vinění sebe za to, že jsem opravdu moc.

Nebaví mě to potlačování sebe a zároveň nepřijímání téhle své části, protože co když právě ona mi v životě dává velkou moc?

Je mi těžko v tom odmítání, které díky tomu zažívám. Je mi nelehko v tom, že vím, že tím spoustu lidem něco spouštím. Je mi smutno z toho, jak se kvůli tomu konfrontuji se svým strachem a mám obavy, že zůstanu sama, protože mě na vás bude moc. Taky ale vím, že mi stačí pár těch pravých a skutečných blízkých. Když jsou lidi kolem tebe takoví, nepotřebuješ jich moc.

Je mi někdy krásně z toho, jak tím ale mnohým přináším do života svobodu a oni si pak také dovolují opatrně v životě zkoušet žít více plné sebe. Protože „Léňo, když vidím, jak to žiješ ty, inspiruje mě to a já si pak dovoluji ve svém životě větší opravdovost, a to mi pomáhá zlepšit můj život – moc.“

Potěšilo by mě, kdyby se podíval každý sám do sebe, co že to v něm vyvolává tohle moje moc? A proč je to vlastně moc? Jestli pak to není třeba tím, že ono to vlastně není vždy až tak moc a je to něco, co si sám nedovoluje, odmítá na sobě, stydí se za to, bojí se toho atd atd.

Je samozřejmě rozdíl, když je to „být moc“ jen kvůli potřebě pozornosti a touze po tom být vidět, ale kde je ta hranice toho, kdy s tím vědomě pracuješ a nabíráš svou sílu a tímhle pokračováním v neustálém obviňování a umenšování sebe si bráníš v tom ukazovat to, co skutečně máš a bereš si tak svoji opravdovou moc?

Tento víkend jsem měla v konstelačním rituálu u Rudolfa Orsága krásnou dlouhou interakci právě v konstelačním místě „MOC“. A hned jsem v tom zase hledala, co dělám špatně. Jenže co když je to jinak. Co když mi to ukazuje, že se nemám bát ukázat svoji opravdovou moc a přestat se tlumit a v nějaké rozumné míře vyjít ven?

Já jsem si plně vědoma toho, že vše má své meze, a přijímám zodpovědnost za tuhle svoji sílu a můj záměr je k ní připojit ještě více empatie, soucit a laskavost, aby to, co lítá vzduchem, nebyly sekáčky, ale už se nechci umenšovat a přeju si být v tom přijímaná.

Bráním si teď totiž ve sdílení spousty věcí, neukazuju se, potlačuju. Jsem zvyklá se neustále umenšovat, protože je mě přece moc. A taky na mě přece není nikdo zvědavej – co si to o sobě myslím! – my všichni máme v sobě z dětství spoustu těchhle „kouzelných vět“.

Za posledních 5 let se toho u mě hodně změnilo. Mám moc ráda klid a už mi nedělají dobře nějaké velké životní výkyvy – asi stárnu. Ale tohle „moc“ je moje součást a já už se nechci bát ji projevit a o hodně se tím připravovat. Mám teď pocit, že to tak teď je, a přitom tahle moje síla má světu nejspíš co dát.

Vím, první krok je, že jsem to především já, kdo ji má ještě mnohem více přijmout, kultivovat a přestat se jí bát. Vykašlat se na chudinku, a i v tomto se vymanit z role oběti.

Taky vím, že má intenzita není pro každého a pro některé není na dlouho, ale vysílám tak celkově do éteru, není toho odsuzování a hodnocení tak trochu moc?

Co ty? Cítíš se taky někdy moc? Nebo kdo, nebo co je na tebe moc?