Když srdce křičí: “Mluv se mnou.“

Vyjít na světlo světa s pravdou uvnitř sebe je skutečně náročná a zároveň krásná disciplína. Říct popravdě, co cítím, jak danou situaci a věci kolem vnímám a jak se mně dotýkají. Ukázat svoje skutečné já ve zranitelnosti bez masek a ochranných póz a postojů.

Jenže co na to ostatní? Jak zareagují? A neublíží mi to? Může se to zdát samozřejmé a 100x viva pro ty, kteří jsou upřímní sami před sebou i před světem. Slavobránu pro ty, kteří dokonce každý den. Realita dnešní většinové komunikace je totiž převážně spíše jiná.

Nikdo z nás nechce být zraňován, a tak často hrajeme vzájemné diplomatické hry a našlapujeme opatrně okolo, aby nedej Bože nevyšlo z našich úst přímo to, co si doopravdy myslím a prožívám tam uvnitř. Chráníme se a ukazujeme světu podobu, kterou si myslíme, že by chtěl vidět nebo i tu, jejíž odmítnutí ostatními nás nezraní. Nejsme zas až tolik opravdoví.

Pohlazení, kopec šlehačky a oblíbený donut pro každého. Je třeba mít v tomto pro sebe veliké pochopení. Bojíme se. Málokdo měl možnost se od mala svobodně projevovat. Málokdo se cítíme být natolik dostateční, důležití a milováníhodní, abychom měli odvahu ukazovat vše, jak je a překračovat při tom svoje velké strachy.

Taková zdánlivá maličkost, pravdivě otevřeně komunikovat, totiž bývá pro mnohé náročný a ohrožující způsob fungování nejen ve vztazích, ale i sami před sebou. Když k sobě začnu být pravdivý a něco mi nevyhovuje, nemohu už obvykle zůstat tam kde jsem a nechat věci tak, jak jsou. Ať se jedná o vztah, o práci nebo cokoliv dalšího. Nejde už se chovat stejně a slepě popírat. Něco uvnitř nedovolí dělat, že nevidím. Zpočátku možná ano, ale dlouho to nevydrží.

Je k ničemu soudit se za to, jak to bylo dosud a ani nepomůže se obviňovat. Pak totiž znovu naskakujeme na lopatu naší chuti být obětí, která nás vždy s radostí šoupne do pece a my se můžeme sami v sobě začít škvařit. Zajímalo by mě, kolik bych viděla rukou, kdyby se teď přihlásil každý, kdo tohle nezná a nikdy nezažil. Dle mého odhadu by jich moc nebylo, jestli vůbec nějaká. Jsme programováni na přizpůsobování se už od malička. Učili nás potlačovat naše pocity a byla jim brána důležitost. Zakazovali nám říkat „ne“. Nesměli jsme často říkat ani „ano“. Formovali nás do modelu přežití, a tam není pro pocity místo.

Naše amygdaly, rodové vzorce chování a pouta svázanosti ještě daleko daleko z minulosti vykonávají dobře svojí práci. Mají pocit, že nás chrání. Ale jde to i jinak. Postupem času zjišťujeme, že se v tom nedá naplno žít. Ta prázdnota, strachy a bolest omezují natolik, že život nezachraňují, ale berou. Přežít je málo, doba už je jiná a ta reálná ohrožení tam venku postupně mizí. Velkou výzvou pro nás pak zůstávají ta, co byla vytvořena uvnitř.

Komukoliv by teď přišla chuť vinit z toho celého třeba svoje rodiče, je to stejné jako s tou obětí. Ani tahle strategie nefunguje a nepomůže nám to zvládat a cítit se lépe. Ano, přiložili někdy opravdu hodně „ruku k dílu“, ale nám je často už čtyřicet a pořád sjíždíme ten model obviňování druhých místo toho, abychom s tím, co cítíme reálně něco udělali. Ve chvíli, kdy se rozhodnu pro svoji skutečnou pravdivost a přestanu tak balamutit sebe i ostatní všemi možnými strategiemi, čeká mě spoustu různých zkoušek, které vyžadují notnou dávku odvahy a práci sám se sebou. Být k sobě všímavý a pozorovat, co se děje a proudí nebo neproudí. Často vylezou ven věci, které byly někde hluboko v našem pomyslném batohu a my na ně neviděli.

Čím je to, co komunikujeme pro nás důležitější a zranitelnější, tím víc v nás naše nové způsoby fungování mohou probouzet a vyvolávat staré známé pocity strachu z odmítnutí, selhání, vyloučení, nedostatečnosti, samoty a mnohé další. Každý si neseme to své. Když jsem pravdivý a ukazuji to, co je skutečně uvnitř, dotýkají se mě pochopitelně reakce druhých více, než když zkresluji svoji vnitřní realitu a maluji ji tak, jak se zrovna hodí, očekává, nebo jak je pohodlné. Stinná stránka takového zkreslení je to, že nám uniká tolik krásného a skutečného, po čem v hloubi duše toužíme a potřebujeme zažívat.

Možná máme pocit, že nás to drží dál od zranění, ale hlavně nás to drží dál od plného života a všeho krásného a hlubokého, co můžeme cítit a prožít. Když si dovolím svoji pravdu a najdu odvahu ji komunikovat, vše je najednou opravdovější, více tady a teď. Nemohu ovlivnit, jak druhý zareaguje a jestli bude ochoten být v pravdivosti se mnou. Nevím, jestli mě kvůli tomu opustí, nebo zůstane, ale dávám si tím svobodu. Dávám tím svobodu i druhým. Nesu tak světlo a ukazuji, že je to možné, i když to není vždy snadné.

Přimlouvám se za laskavost. Jemnost a slova volená tak, aby nemusela ublížit. Přesto ale pravdivá. Vypovídající o skutečnosti. Už žádné mazání medem kolem. Někdy to člověku nejde jinak a prořízne to velká ostrost a zasáhne i tvrdost a další takové. Hlavně na začátku, když se touto cestou začneme ještě více objevovat. I takoví jsme. Chce to postupné krůčky a odhodlání. I zdánlivá drobnost, kterou dokážu komunikovat pravdivě a otevřeně je velký posun. Ten pocit, kdy vás takové někdo přijme a potkáte další, kteří jsou ochotní takto komunikovat je nádherný a plný svobody být tím, kdo jsem a být takový přijímaný.

Není snad tohle to, co všichni chceme? Vztahy jsou výrazně plnější a skutečnější. Je nádherný dar moci být v partnerství i v jakýchkoliv dalších vztazích upřímný a otevřený. S některými lidmi nám to může jít hned. A pak jsou tu ti „velcí učitelé“, se kterými to bude náročnější a pravděpodobně nezvládneme pravdivost a otevřenou komunikaci vždy, nebo hned.

To ale vůbec nevadí. Označila jsem sice už na začátku tuto dovednost jako disciplínu, ale nevím o tom, že by byla Olympiáda pravdivosti a otevřené komunikace, a tak nemusíme být ani v tomto dokonalí. Dopřávejme si laskavost a pochopení pro sebe i ostatní. Vždyť někteří z nás se to začali teprve učit.

Najdi v sobě odvahu začít. Můžeme na tom pracovat spolu.

Jsem tady, abys na to nebyl/a sám/sama a bylo to pro tebe snazší.