Dělat v životě tlusté čáry nefunguje

Kdo z nás by to nechtěl? Zapomenout, zavrhnout a zatratit. Začít od nuly a tvářit se jako nic. Dělat, že tu to manželství snad ani nebylo. Že jsem neprožil v práci osobní vnější (myšleno např. finanční) nebo vnitřní krach. Že to nebo ono mi nezpůsobilo žádnou bolest.

Zavřít za tím vším dveře, nacpat to do sklepa svého pomyslného domu, který mám postavený uvnitř sebe a ideálně tím nechat to náročné zmizet.

„Sejde z očí, sejde z mysli. A odteď jinak. Jakoby nic. Už tohle nechci. Už se mi tohle dít nebude. Už o tom nikdy nikdo nebudeme mluvit. Už s ní/ním nikdy nebudu mluvit. Už tam nikdy nepojedu.“

Zavřít to na petlici a zamknout na zámek, klidně i na několik. Už se o tom ideálně ani nezmiňovat. Když už na to přijde řeč, tak spíše negativně. „Ale hele víš co, tohle by mě vytočilo, o tom radši teď nebudeme mluvit vůbec.“

Radši budeme dělat, že jsme to takto opravdu vyřešili.

Tohle by ale nedokázal ani Copperfield – nechat tlustou čarou zmizet bolest.

Možná to bude pro některé novinka, ale tímhle přístupem tu bolest neopouštím ani nepropouštím, naopak. Já si ji tím v sobě držím a rozhodně nepomůže to, že ji nebudu díky uzavření tlustou čarou vidět.

Ano. Je relevantní teď otevřít i tu část diskuse, že udělat tlustou čáru může být i součástí nastavení hranic, ale když jsi k sobě upřímný, skutečně to tak ve tvém případě je, nebo je to spíš to zmiňované schovávání si bolesti a vyhýbání se tomu potřebnému vykonání své vlastní práce sám na sobě?

Někdy to na nějakou dobu tak potřebujeme. Ty dveře pořádně zavřít a z toho celého hodně daleko zmizet. Když je to téma a vše, co jsme prožívali hodně náročné, může nám tenhle krok pomoci zvládnout v tom celém nějak přežít. Dočerpat sílu a pak moci jít dál. Tlustá čára, o které mluvím je ta, kterou držíme jednou provždy, nebo alespoň co nejvíc dlouhodobě.

Věřím, že pokud máme potřebu udělat až takhle radikální řešení, tak jsme jednorázově, opakovaně nebo i dlouhodoběji prožívali něco, co v nás zanechalo svoje hluboké stopy a teď to „kurevsky“ bolí. Tak proto ta čára – ať už to je pryč.

Tenhle princip dělání tlusté čáry je, jak když zavřete něco živého do vlhkého sklepa. Ono to tam nějakou dobu díky chladu, který je uvnitř vydrží. Časem to však stejně zetlí, hnije a začne smrdět. Už jste někdy cítili, jak smrdí hnijící brambory? Zajdu-li trochu do extrému – hnijící maso? No je to hnus! A tohle je to něco, co se děje s tím, co si zavřeme a obrníme tlustou čarou uvnitř do sebe aniž s tím vědomě pracujeme. Ono to nezmizelo. Ono to tam tlí a postupem času jen víc a víc hnije.

Ta paralela se s klepem a chladem v něm opravdu hodně sedí. My si totiž pak také často sami v sobě vytváříme chlad, abychom to lépe zakonzervovali a už to nikdy nemuselo bolet.

Mnozí jsme experti. Uděláme v sobě taková opatření a celé to tolik obezdíme a uzavřeme, aby k tomu nemohl žádný vzduch. Protože přece dobře víme, že kam se nedostane vzduch, tam to tolik netlí.

Jenže když uvnitř nás něco nedýchá, jak pak vše kolem toho asi žije? Jak může celkově energie v nás proudit a my si hezky a spokojeně žít?

No, nemůže. Proto to pak někde prostě drhne.

Když udělám tlustou čáru za jakýmkoliv vztahem, kde něco nefungovalo a u konce už to byl možná opravdu extrém – až neovladatelné emoce někdy i z mé strany, nebo naopak úplná plochost a odpojení – a řeknu si, že tohle už nechci, aniž si sám pracuju s tím, co to ve mně vyvolávalo, co mi to způsobovalo a proč se to vlastně dělo právě mě, nijak jsem to nevyřešil. Jen jsem to šoupnul do sklepa a celé to tam zadržuji a zároveň odmítám, protože chci, aby se mi to už přestalo dít a přestalo to bolet.

Nebyl by to však život v tom pravém slova smyslu, aby to z nás znovu nevytáhl!

Je to prostě „dobrák“ a pošle nám do cesty další takovou ženu, která mi tohle moje schované do sklepa znovu ukáže. Dalšího takového muže, co ty dveře do sklepa najde a otevře. Dalšího zákazníka, co mi nezaplatí. Dalšího parťáka, co mě podrazí. A já si pak říkám: „Sakra, co to je ve světě za hrozný lidi. Jakej já jsem chudák, že se mi tohle pořád děje.“

Ta správná otázka však je: „Co ve mně k sobě stále takovéto situace a lidi přitahuje? Co jsem v sobě nevyřešil/a, že mi chodí ty podobné zkušenosti a prožitky do cesty? Co ve mně způsobuje, že i když tu ženu znám jen týden a ona udělá i klidně nevinnou věc, vyjede mi rudá vlajka před oči, když mi během vteřiny najede až nepřiměřená reakce, protože moje tělo si okamžitě vzpomene na ty hrozný pocity, když mi moje bývalka dělala tohle?“

Zkus si sama/sám i logicky odpovědět: „Jak si chci v životě přitahovat jiné typy lidí, když neřeším to, co nevyřešeného a bolavého uvnitř mě ty podobné situace a zkušenosti přitahuje? Jak můžu očekávat změnu, když uvnitř sebe nic neměním?“

Znovu je to stejné, jako když mi hnije ta hromada brambor ve sklepě, ale já chci, ať už to celé jde dobře. Tak řeším fasádu domu, vymaluju, vyměním nábytek a klidně koupím i hodně drahé vůně, ale chce nechce, v tom baráku to stejně časem fakt smrdí a tenhle smrádek žádný sebedražší parfém nepřekryje.

A to mi věřte, že život přijde a tyhle dveře do sklepa, který bychom rádi dělali, že nemáme, vždycky rád znovu otevře, někdy dokonce rovnou vykopne. Chce nám totiž pomoct konečně pořádně provětrat všechno, co tam je, protože všechno, co máš nastřádané uvnitř velmi ovlivňuje, jaký tvůj život bude nebo nebude.

Můžeš se navenek snažit, jak chceš, ale když ti hnije uvnitř tenhle pomyslný sklep, přitáhneš k sobě zas jen ty, kterým tohle „voní“ a vlastně v životě řeší stejná témata na podobné úrovni, i když třeba trochu jinak. Toto se děje mimo jiné i díky našemu podvědomí a nevědomí.

A když už to teď víš, tak s tím můžeš pracovat mnohem více vědomě.

Děje se to proto, abychom si mohli vzájemně pomoci vyvětrat, co v sobě neseme. Nejen v homeopatii se stejné léčí stejným. Tak až si zas přitáhneš do života „nějakýho blba“ nebo „nevděčnou krávu“, zkus se tentokrát zeptat: „Co ve mně k sobě takového člověka přitahuje a jaká moje část/nezpracovaná bolest, kterou jsem nechal někde hnít jí/mu „voní“? „

Jakmile začneš svůj sklep poctivě větrat a opravdu ty shnilé brambory například formou terapie tahat ven, časem se ta vůně změní a tím i to, jaké lidi to k tobě táhne a jaká vůně ostatních přitahuje tebe.

Přitahujeme si ty, kteří jsou v něčem na stejné úrovni. Ty kteří nám mohou pomoci se velmi posunout a taky se někdy jen vzájemně letmo otestujeme. Jenom to neděláme vždycky vůči sobě hezky a příjemně.

I s tímhle se dá díky otevřené komunikaci pracovat mnohem více vědomě. Může to znít jako něco, co se člověku nelíbí. Proč takhle?! Ale už jste určitě prožili nebo slyšeli ty spousty příběhů, které zněly jako: „jo, to bylo tenkrát fakt peklo, ale naučilo mě to tohle…“

Stejně tak to platí ve všech vztazích – i těch pracovních. Pokud jsem udělal konec tlustou čarou za něčím pracovním, kde jsem například vyhořel, zavrhl jsem tím většinou i všechny ty s tím související lidi a co hůř, hlavně tu část sebe, která v sobě tuhle pracovní energii nese, i když rozhodně není celá jen špatná a má i velká pozitiva. Jenže tohle v tu chvíli obvykle nemáme schopnost vidět.

Když tohle udělám, odmítnu tím veliký kus sám sebe, který tam zůstal, a to v životě chce nechce naráží – něco ti chybí. Pozná se to hlavně tak, že ti to někde nějak nefunguje nebo drhne. Třeba ti v novém podnikání, kde už jsi i hodně opravdově a sám za sebe nepřichází zakázky a tím pádem ani peníze. Kterou část sebe jsi popřel?

Pokud pohrdáš někde hluboko v sobě a třeba i skrytě tím něčím, kde jsi dlouho působil a vkládal do toho svoji energii – korporátem, businessem, určitým odvětvím – snižuješ tím nejen sám před sebou jakousi vnitřní hodnotu sám/sama sebe.

Jak chceš mít potom schopnost přijímat od druhých peníze a vydělávat, když v tomhle zavřeš dveře a nepřijímáš například sebe jako obchodníka díky předešlé zkušenosti? Vždyť už to jde přece dělat i jinak.

„Jenže ono to moc bolelo. A já už jsem teď lepší než oni. Já už jsem teď lepší, než ty lidi, co pořád jedou v businessu! Jsem lepší, než ty lidi, co mají hodně peněz. Jsem lepší, než ty holky, co se furt někde vystavují a uměle upravují. Jsem lepší, než ti chlapi, co utíkají do práce a určitě jim nezáleží na dětech.“

Prdlajs! Co v tobě tě v téhle zášti, pohrdání, odmítání a někdy dokonce až nenávisti podporuje? Odkud se tahle potřeba si tohle myslet a na druhé se takhle dívat bere?

Pokud máš potřebu tohle říkat a cokoliv takového u druhých třeba jen ve své mysli řešit, ukazuje to jen to, že tobě samotné/mu smrdí něco ve tvém vlastním sklepě. Protože kdybys s tím byl/a tak v pohodě, jak navenek možná někdy i okázale ukazuješ, spoustu těch věcí, se tě vůbec nedotkne a nemáš potřebu jim věnovat pozornost, protože tě to nijak netrigruje.

Je na to takový hodně rychlý test. Právě jsem ho vymyslela. Použij Babiše! A teď buď opravdu hodně upřímný – je něco, co tě na tom chlapovi štve? Co si budeme, ten chlap dal fakt hodně lidem spoustu příležitostí pořádně se pověnovat někomu jinému, a hlavně v žádném případě neřešit sám sebe. To muselo být hodin! A kolik to z lidí vytáhlo jejich vlastních věcí a stále ještě vytahuje. To je smrádku, co leze ven! No, a je spoustu dalších takových. Musk? Trump? Tvoje manželka? Bývalý partner? Syn? Dcera? Tchýně? Buď jen upřímný a podívej se, kdo to pro tebe je a co na něm tě nějak vytáčí a někdy fakt až sere? Nebo nějaká nesmyslnost nastavení společnosti? Nesmyslnost nastavení nějakých pravidel systému?

Ono to totiž není o nich. Ono to jen z nás něco tahá a to, jak a že vůbec reagujeme ukazuje dost zásadní věci právě o nás samotných.

Je tolik případů, kdy lidi tlustou čarou zpřetrhali vztahy soukromé, pracovní i v blízké rodině bez toho, aby něco skutečně řešili, ale prostě to jen celé zavřeli. Tím se však často připravili i o cenné zdroje.

Vůbec tomu, co se nám v životech děje neodpírám všechnu tu reálnou bolest, kterou to, co prožíváme v daný moment vyvolává a my ji skutečně v sobě cítíme! Ani trochu neznevažuji to, že když v sobě za něčím udělám tlustou čáru, tak to rozhodně bylo proto, že to pro mě bylo obrovsky náročné a hrozně to bolelo a někdy to tak stále ještě je.

I z vlastní zkušenosti uznávám, že udělat tlustou čáru je někdy jediný způsob, kterého je v daný moment člověk schopen, aby se mohl už nějak odpojit a určité období přežít.  Jenže pokud něco na ostatních získává moji pozornost, ať už pozitivně, nebo negativně, tak je to jasný ukazatel, že je tam něco uvnitř mě, co na to reaguje, a to už není toho druhého, to je opravdu o mě.

Jsem přesvědčená, že na některé věci prostě potřebujeme dostatek času, abychom mohli posílit a dokázali daná témata znovu otevřít a na začátku i jen malými krůčky nahlédnout, co že to tam všechno vlastně je.

Je totiž třeba pamatovat na to, že ta uzavřená a schovaná bolest opravdu nikam nezmizela a celé moje okolí na to reaguje díky tomu, že každý vzájemně tohle nevědomě cítí a v našich životech nás to velmi ovlivňuje.

Sama jsem takovou tlustou čáru v životě jak v blízkých vztazích, tak v pracovním prostředí udělala. Až za několik let jsem uviděla, co mi to ukrojilo a co mi to reálně bere.

Život se postaral, abych i já svůj sklep v tomto začala větrat. V osobních blízkých vztazích velkým úrazem, který moje bariéry natolik oslabil, že jsem postupně dokázala k sobě pustit ty, jež jsem se tolik bála vzít si k srdci i v reálném životě zpět.

V pracovních vztazích se to ukázalo samo jemněji a postupně. Jednoduše tolik netekly finance.

Moje výhoda je, že já už ty věci opravdu chci vidět a ten svůj sklep sama vyklízím a větrám pravidelně. Ale taky mi to trvalo pár let. Někdy je opravdu třeba dát tomu celému svůj čas, jen je důležité si v tom neustrnout a celé to nezazdít na déle, než je pro mě nutné nebo dobré.

Až když jsem si to uzavřené za tlustou čarou uvnitř sebe dokázala více vyčistit a věnovala se tomu proč jsem já byla tam, kde jsem byla a jaké části mě to podporovaly a neuměly opustit a hodně toho poléčila, přišla síla a odvaha vrátit se zpět tam, kde se všechna ta zranění uvnitř mě zjitřila a prohloubila. Taky odhodlání vzít si z toho sebe zpět a dovolit i těm, co mě znali dřív uvidět mě více celistvou a takovou, jaká jsem právě teď.

Za ty roky práce sama na sobě jsem ze svého sklepa vynosila hodně tlejících „věcí“, které dříve přitahovaly do mého života stále ty samé a podobné lidi a tím i situace. Opravila jsem velké praskliny základových zdí svého rozbitého vnitřního domu a vím, že jich tam někde pár nejspíš ještě je. Člověk nikdy nevyřeší vše, a i v tomhle je dobré k sobě přistupovat laskavě.

Z trosek, které zůstaly po tom, co jsem toho v sobě hodně zbořila jsem postupně vybrala to, na čem stavět a pomalu vznikaly i nové obvodové pevné zdi a já tak vybudovala základy pro svoje hranice a dále objevuji co chci a nechci. Taky jsem začala až někde z mínus padesátého patra stavět svoji hodnotu. No a až po tom všem teď cítím, že mohu přijmout i tu část sebe, která mi svým jednáním hodně ublížila a vzít ji k sobě zpět.

Přiznávám, že jsem dlouho nevěděla, že mi ten můj kus sebe, který jsem odložila za tlustou čarou do větší celistvosti chyběl a postupně se to v realitě víc a víc ukazuje.

Ta moje část, co zůstala spolu s bolestí za tlustou čarou umí mimo jiné docela dobře vydělávat peníze. Co by asi tak uměla ta tvoje?  

Kde jsi ty v životě uděl/a tlustou čáru a postavil/a si pevnou zeď?