Jsem tlustá holka

A taky už dávno vím, že to, co je na mě tlusté nejvíc, je moje hlava. Jsem opravdu velmi vděčná tomu, jak se poslední dobou věci a vnímání lidských těl mění. Jak nová generace dorůstajících puberťáků dokáže mnohem lépe přijímat svá těla z pohledu hubenosti nebo tloušťky. Na některé z nich hledím s rozzářenýma očima, dojetím a radostí z toho, jak tohle téma dokázali s vzájemným respektem, láskou a přijetím uchopit. Teď do toho nechci tahat tu nejistotu, co se objevuje stran vnímání jejich pohlaví a identit. To je další velká výzva právě pro ně.

Bodyshaming, jak se tomu teď moderně říká, jsem zažívala už od mala. Neustále mě někdo hodnotil. Díval se, jak vypadám a měl potřebu to komentovat. Cítila jsem v tom na sebe velký tlak a velmi snadno jsem na požadavky na mě naskočila. Tolik jsem chtěla být pro ostatní dokonalá, aby mě mohli přijmout, jenže mi to nikdy nevyšlo. Byla jsem totiž ta „tlustá holka“. Nikdy jsem nebyla výrazně obézní a byla i období, kdy jsem hodně zhubla. Rozhodně jsem však většinu života měla kila navíc oproti společností idealizovanému standardu, což jsem si nedokázala odpustit. Na koupák jsme nechodili a já viděla jen těla z časopisů a v televizi – to moje rozhodně takové „dokonalé a krásné“ nebylo. Vytvořila jsem si v hlavě téměř nedosažitelné požadavky sama na sebe, tvrdě jsem na nich trvala a odmítala jsem z nich ustoupit.

V době, kdy jsem vyrůstala byla v kurzu Pamela Anderson, Spice Girls, Shakira, Anastasia, JLO a další chodící ideály krásy. Ještě to doplnila Rosamunda Pilchner se svými krásnými ženami, pro které si přijel milující ideální muž. Všimly jste si, že byly všechny v podstatě dokonalé a hubené? Nikdo mi to neřekl, a já nevěděla, že to, jak vypadají, není úplně běžná realita. Po sobě jsem ji začala tvrdě vyžadovat. Začala jsem se hodně trápit. Začala jsem se trestat a týrat za to, že jím. Zažila jsem si období nespočtu všemožných diet, speciálních výživových programů a pokusů zhubnout, protože to byla pro mě jediná cesta, jak tenhle pocit „odporného tlustého těla“ přežít. Střídalo se to s prolínajícím nutkáním přejídání a potřeby se jídlem zaplnit a dosytit. Říkám tomu období, ale byl to vlastně skoro celý dospívající a dospělý život.

Je těžké být nejtlustší všude, kam přijdeš. Tak jsem se skutečně cítila a byla jsem šťastná, když k nám do třídy přiřadily jednu “tlustší holku”, než jsem já. Vždycky jsem byla ráda, když jsem tohle nemusela nosit sama a nebyla jsem ta nejtlustší v jakékoliv skupině. Se silou toho, jak si věci do života přitahujeme je vám asi jasné, že jsem samozřejmě často nejtlustší byla. Bývaly roky, kdy mé tělo bylo fyzicky vážně ve formě a dnešním pohledem krásné, hubené a vysportované. Dělala jsem fitbox a zvládala několikahodinové maratony. Chodila jsem 6x týdně cvičit a počítala si každou kalorii. Trvalo to asi 2 roky. Uvažovala jsem, že začnu dělat MMA v kleci. Dostala jsem se do formy, a i tak to bylo pořád málo. Chtěla jsem být drobounká a velmi štíhlá, a to jsem nikdy nebyla. Vzpomínám si, že jsem se v tu dobu vážně nenáviděla a zvedala své nároky na sebe ještě výš. Byla jsem na sebe hodně zlá, i když navenek plná úsměvů a zdánlivého štěstí, spokojenosti a radosti. Jednoho dne už jsem to nevydržela a musela přestat ze dne na den cvičit. Už jsem se nedonutila pokračovat. Ani sebevětší silou vůle, ani žádnou svojí vlastní tyranií. Kila šla samozřejmě nahoru.

Kolem 23 let jsem se na sebe nedokázala podívat nahá do zrcadla. Bylo mi ze sebe vážně hodně zle. Chtěla jsem mít bulimii, ale dokázala jsem jenom hodně jíst a ne zvracet. Tresty v podobě různých půstů a „očistných několikaměsíčních kůr“ se staly součástí mého života. Vydávala jsem je za zdravý životní styl i sama před sebou. Zjistila jsem, že jsem schopná snížit svoji váhu jen, když jsem na sebe pedantská a tvrdá. V dobách svých největších „business úspěchů“ jsem o sobě smýšlela jako o „nechutným, hnusným, tlustým praseti“. Pořád jsem pro sebe nebyla dost a laťku držela neustále vysoko. Nikdy jsem nebyla nijak výrazně obézní. To jen v mých očích jsem byla ta „odporná, ohyzdná matrona“.

Časem jsem se přistihla, že o sobě i opravdu nehezky mluvím. Uvědomila jsem si, že když o sobě mluvím dostatečně hnusně sama, nemůže mě pak zasáhnout to, co řeknou ostatní. Raději se ponížím dopředu, protože rána od někoho jiného by bolela mnohem víc. Rozhodně jsem se nešetřila. Nebudu ta slova opakovat, byla vážně krutá. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si přitahovala do života muže, kteří mi ukazovali, jak moc nejsem sama se sebou v pohodě. Můj život provázel veliký stud a nenávist sama sebe. Byl tu muž, který raději žil se vzpomínkou na svého mrtvého psa a každému „podvraťákovi“ na ulici věnoval více lásky a doteku než mě. Byl tu muž, který byl v iluzi a představách mnohem lepší, než když seděl vedle mě a citově mě vydíral a odmítal. Byl tu muž, který říkal „Léňo, ty jsi tak skvělá, ale to jsi nemohla za tu dobu zhubnout?“

Nebyli to hajzlové. I oni žili svoje příběhy a vnitřní boje. Jen mi ukázali, jak já sama vnímám sebe a jak se k sobě chovám. Ukazovali mi, jaký mám k sobě vztah a já v hloubi duše čekala a věřila na zázrak a nechala si toho spoustu líbit. Určité období svého života jsem byla v podstatě shopaholička. „Když už jsem tak odporná, jak jsem, tak ať to alespoň díky oblečení nějak vypadá.“ Schovávala jsem se do kusů hadrů v naději, že se budu cítit líp. Na chvíli to pomohlo. Ale jenom na chvíli. Stala se ze mě solidní zásobárna oblečení pro spoustu blízkých. Moje náročnost na to, jak mám vypadat, byla nemilosrdná. Když jsem v sobě našla sílu a rozhodla se udělat opravdové životní změny, dala jsem pryč většinu věcí, které jsem si kupovala v energii, že jsem odporná, nedostatečná a je třeba to zakrýt.

Zásobila jsem tím pár charitativních secondhandů. Přivítali mě vtipně s otázkou: „Z jaké firmy nám to vezete? To je skvělé, když dělají takové velké sbírky.“ Jenže tahle sbírka byla jenom moje. Protože jsem nedokázala vidět sama sebe. Protože jsem se nenáviděla. Nedokázala jsem si odpustit a oblečení a nákupy používala jako náplast na tu obrovskou vnitřní bolest. Spolu s jídlem, samozřejmě. Stále pro mě není snadné s tímhle tématem žít. S tématem nedostatečnosti a pocitem „tlustý holky“. Velmi mi pomáhá to, jak jsou nyní i v reklamách a katalozích oblečení a prádla plus size modelky a ženy s křivkami. Velmi mi pomáhá tahle veřejná laskavost, která začíná prostupovat tím drsným světem požadavku dokonalosti, ve kterém jsem vyrůstala. Velmi mi pomáhá vnímat sebe jako bytost, která má právo být taková, jaká právě potřebuje. Trvalo to roky, než jsem se toho i jen dotkla, ale potkala jsem na své cestě soucit a časem ho dokázala pocítit i sama k sobě. Byly to roky každodenní vědomé práce sama se sebou, stále jsou.

Potkávám teď muže, kteří mě ctí jako ženu a milují moje tělo pro jeho měkkost, moji křehkost a podstatu toho, kdo jsem. Učím se respektovat samu sebe, a tak mě i muži více respektují. Nacházím sama k sobě laskavost a hezká slova, i když ten batoh plný kil pořád nesu. Narážky na tlustá těla se mě stále dotýkají, ještě nejsem v absolutním přijetí své postavy. Miluju však určité části sama sebe a umím se na ně dívat s velikou láskou a pochopením. Cítím vděk svému tělu, že i přes tu obrovskou nenávist a dlouhodobé nepřijetí tady pro mě stále je bez fatálních vykřičníků a pěsťovek otočených zpátky ke mně. Já mu jich totiž dala opravdu dost. Chce se mnou být v míru a přátelit se. Je mnohem moudřejší než já. Učím se k sobě chovat jinak. Držím sama sebe za ruku téměř vždy, když část mě má chuť znovu zaútočit a rozštípat mě na kousíčky. Zároveň nepředstírám že tam není a jsem s ní v kontaktu. Vím, že skrývá velké bohatství a pochopení, jen jsem tuhle horu ještě nezdolala a možná ani nikdy zcela nezdolám.
Tuhle svoji sebetrýznitelskou část, která útočí na slabá místa a ví, jak mě dostat k zemi, přijímám tak, jak nejvíc umím. Nejspíš mě chrání a ve skutečnosti je ona ta, která se tu nejvíc bojí. Já se totiž učím sebe opravdu milovat, a to je pro tenhle můj systém úplně nové a pro po staru fungující plazí mozek vážně ohrožující – věřit sobě – věřit životu. Nikdy dřív bych o sobě neřekla, že jsem vytrvalý a trpělivý člověk, ale vidím, že vlastně jsem. Věřím totiž sama sobě, že to zvládnu. Ne změnit. Ne být dokonalá, ale přijmout to tak, jak to je a takovou se ctít a chovat v lásce. Ještě tam nejsem a třeba pohár nenaplním do plna. Pár kapiček však určitě ještě zvládnu, o tom jsem přesvědčená. Samozřejmě, že jsem chtěla, aby to zmizelo zázrakem. Vyzkoušela stovky cest, jak to udělat bez práce i s velkou dřinou. Jak se donutit zhubnout a obejít to skutečné, co je třeba. Samozřejmě jsem si přála to energeticky uvolnit a nechat ta kila, kterými jsem se obalila jít. Samozřejmě vím, jaké jsou způsoby se kil zbavit. I ty invazivní byly v mé mysli chvíli na přetřes.

Jenže teď už taky vím, že je třeba uznat příčinu, nejen hasit požár, který díky ní opakovaně vzplane a působí bolest. Už před sebou v tomhle tolik neutíkám a jsem ochotná si čelit. Miluju se za to. Před pár dny jsem ve spodním prádle vyslovila před mamkou větu: „Mami, viď, že můžeme být i tlustý?“ A oběma nám to vehnalo na malinkou chvíli slzy do očí. Jsou prostě věci, které si neseme a není to o tom, že je za nás může někdo odčarovat. Chce to laskavost, každodenní všímavost sám k sobě a taky nechat přijít správný čas. Chce to pokoru. Každý máme svoji cestu, jak se ji učit. Moje zrcadlo už teď pro mě není nepřítel. Dovoluji si být i “tlustá” a kupuji si věci, ve kterých se cítím hezky. Ne věci, ve kterých “ten hnus“ bude vypadat alespoň trochu dobře, jako jsem to dělala dřív. Přijdou Ti ta slova krutá? Sdílím pravdu a nechci ji pudrovat a přidávat cingrlátka. Takhle to bylo. Sdílím ji pro sebe i pro ty, kteří třeba nikdy neměli šanci nahlédnout do pocitů člověka, který se cítí jakkoliv nedostatečný a nehodný přijetí takový, jaký je.

Před 4mi týdny jsem při focení odložila svého vnitřního tyrana a dovolila si ukázat samu sebe a užít si to. Ten pocit byl osvobozující a nádherný. Ukázat se taková, jaká jsem. Bez viny. Bez zatahování břicha, nastavování zkřížených póziček. Nahá. Došla jsem k sobě natolik blízko, že se mi ty fotky líbí, i když ukazují úplnou pravdu. Dokážu se na sebe podívat a uvidět svou celulitidu a všechna ta kila tuku. Ještě před pár lety mě nutil tenhle pohled zvracet, a to jsem vážila o 16 kilo míň. Říkám to proto, abych v tom zachytila tu naději. To vědomí toho, že cesta, jak dojít sama pro sebe k pochopení, přijetí a odpuštění existuje. Neznamená to, že už nikdy nezajídám těžké momenty a prázdnotu. Ani to neznamená, že se cítím krásná stále, ale je mnohem víc momentů, a dokonce už celých dní, kdy to tak je a ta síla v tom je nádherná.

Za to, že to se sebou nevzdávám jsem sama na sebe velmi hrdá. Přestala jsem být lukrativní pro módní průmysl, nehtová studia, kadeřnice a prodejce dekorativní kosmetiky. Stále mám ráda nákupy, jen už se to celé děje jinak a v absolutně jiném množství než dřív. Moje dosud skryté přání je dělat modelku spodního prádla. Přiznala jsem si to při focení. Asi tím chci všem těm „zlým jazykům” ukázat, že i já mám právo na život, přesně taková, jaká jsem. Taky to chci ukázat sama sobě. Chtěla bych se fotit a procházet po mole se všemi svými roztřesenými kily a špeky, a i tak cítit ten pocit, že přesně taková jsem krásná, a že přesně taková sem patřím. Nepíšu to proto, abych vyvolala vaši lítost. Nestojím o chlácholivá utěšující slova, že to je jinak, než jak se vidím, nebo jsem se viděla. Chci ukázat sílu a zranitelnost lidských bytostí a křehkost těch, kteří mají nějaký takový program v hlavě, na těle a nejspíš taky na duši. Možná, když teď víte, jak se může takový člověk cítit, upustíte od potřeby soudit, jak kdo vypadá a pocitu, že máte právo to nějak hodnotit. Možná se teď spíše dokážete podívat na to, proč tu potřebu máte a z čeho u vás pramení. Ze zkušenosti vím, že obvykle skrývá vlastní bolest. Buďme k sobě prosím laskaví. Opravdu nemáme mnohdy ani ponětí, co se uvnitř druhých odehrává.

Chceš se i ty podívat do hlubiny sama sebe, co se tam skutečně skrývá a dokázat tomu čelit?