ožná právě proto nám tak intenzivně ty poslední měsíce vesmír všechno bere nebo nás vede k tomu nechat to odejít. Nejspíš právě proto zůstáváš na tolik věcí sama a je třeba se postarat. Závislým modelům jakýchkoliv vztahů odzvonilo. Těm, které ještě máš pomalu docinkává. Bude třeba něco změnit.
To, na co se teď dbá je vlastní síla, ochota si do ní stoupnout, schopnost přijmout odpovědnost i následky a kapacita věřit. Sám sobě i tomu, co nás přesahuje a rozhodně to není žádné ulítávání nebo sluníčkářství, ale reálný každodenní život s nohama pevně na zemi. Jak si stojíš v životě, když už není se o co opřít? Jaká je tvoje hodnota? Jak si ceníš svého času, svojí energie a kvality toho, co přinášíš? Vesmír se tě hlasitě ptá:“ Máš na to?“
Rozkýve tě každý menší větřík, nebo dokážeš pevně stát, i když se prožene vichřice? A co když jich bude víc? Rozbije tě to na celý měsíc, nebo stačí pár minut? Propadáš do pocitů beznaděje, nebo jasně víš kam jdeš a proč to tam celé směřuješ? Daří se ti ten směr držet, a přitom se i zvládnout v určitý moment všeho pustit?
Jsi šťastná, radostná a prožíváš své vytoužené plynutí, nebo tě vláčí bahnem vnitřní soudce a tlačí tě do úzkostí? Jsi v klidu, nebo zuříš a pláčeš – bojíš se? A co když ti teď řeknu, že to tam patří všechno a jiné už to nebude? Že každý další den může probíhat takto. Že je to balíček a v daný okamžik taháš jen další kartu, kterou tam pak vrátíš zpátky a může přijít kdykoliv znova i ten úder blesku a pád z věže.
To ty jsi ta, co se zachrání z hořící věže. Je tvůj úkol se skamarádit či rozloučit s drakem, který někdy tak krásně hřeje a jindy ničí jak sedmihlavá saň i samu sebe. Ne před ním utéct. Ne ho nechat někým umlčet a sebe tím vysvobodit díky druhým. Máš ho přijmout jako součást, vytvořit s ním vztah i stanovit jasně dané hranice. Kdo nebo co je pro tebe ten drak právě teď?
Jenže tohle nás od mala neučili. Z obavy a strachu nám brali schopnost dělat věci sami, po svém, s vírou ve vlastní pocit a sama sebe. Taky to tak nedostali. A tak teď solidně tápeme a učíme se za pochodu-když už hoří. Někdo to vždy vyřešil za nás. Líp, snáz, rychleji. Vymyslel, rozhodl, zařídil, zaplatil, vyřešil důsledky. Bylo to pohodlné, jenže už nám není deset a dávno přišla potřeba převzít vlastní zodpovědnost.
Dali nám směr a pocit jistoty. Až časem zjišťujeme, čím jsme se to kdysi rozhodli platit. Volba, zda v tom pokračuješ, nebo dokážeš pevně stát a podržet sám sebe je jenom na tobě. A proto se nás Vesmír teď tak vroucně ptá: “Máš na to – opřít se o sebe?“
To, co právě získáváš je svoboda. Platí se za ni často právě jistotou, o kterou se tolik bojíme a máme strach, že bez ní nelze přežít. Jenže my už nikdy nedojdeme tomu spojení a bezpečí, které jsme zažívali u mámy v bříšku. Mám pocit, že to je to, po čem podvědomě v souvislosti s jistotami toužíme. Teď už jsme venku a jsme minimálně věkem dospělí.
Učíme se přijímat, pouštět a věřit. Zní to jako pár jednoduchých slov, ale není to vůbec banální, když je hlavní učitel sám Život. Ta svoboda a možnost žít svůj život sám za sebe a po svém za to stojí – tedy mě ano. Jak jsi na tom ty?
Dotýkají se tě moje slova?
Co v tobě vyvolávají?
Chceš mi více sdílet svůj příběh?
Napiš mi soukromě na email.
Zpět na všechny články